Obec leží 15 km severně od Plzně v údolí Bělského potoka. Středem obce vede okresní silnice z Plzně do Manětína s poměrně hustou autobusovou dopravou s návazností na železniční spojení z Horní Břízy na trati Plzeň ‑ Žatec.
Podle posledního územního uspořádání je Trnová začleněna do Plzeňského kraje, okres Plzeň - sever, Městský úřad Nýřany - pracoviště v Plzni.
Katastrální rozloha obce činí 650 hektarů, z toho 20 ha lesní plochy. V celé obci jsou dokončeny inženýrské sítě /elektřina, vodovod, rozvod zemního plynu, telefonní síť a kanalizace s vlastní čistírnou odpadních vod/.
K 1. březnu 2005 žilo v obci 810 obyvatel, z toho 397 mužů a 413 žen. Průměrný věk obyvatel je 40,7 let / muži 39,4 a ženy 41,9 let/.
Při posledním sčítání lidu v roce 2001 v Trnové bylo 77% občanů bez vyznání, 8,5% věřících a 110 občanů neuvedlo náboženskou příslušnost.
Poslední vystavěný dům v roce 2005 obdržel č.p. 326. Z tohoto počtu 13 domků již neexistuje /byly zlikvidovány/ a 40 domků je majetkem chalupářů nebo nejsou obydleny. Uvedené údaje jsou včetně osady Vísky - kaolínka. Celkem je v Trnové 273 obydlených domů a další výstavba pokračuje.
V obci se nachází Obecní úřad, pošta, veřejná knihovna, dvě pohostinství a několik prodejen s různým sortimentem zboží.
Úspěšně se rozvíjí podnikatelská činnost ve sféře výrobní a pro služby obyvatelstvu.
Obec má vlastní základní školu pro 1. - 5. ročník, mateřskou školu a školní jídelnu.
V místě je rozsáhlý sportovní areál TJ SOKOL včetně pěkného, travnatého hřiště, šatny, tělocvičny, tanečního parketu a společenské místnosti s kuchyňkou, výčepem a hygienickým zařízením.
V roce 1951 byl uveden do provozu dětský domov, který spadá pod Plzeňský kraj a slouží pro děti, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat. V současnosti se toto zařízení díky četným sponzorům řadí k nejlepším v naší republice.
Podle místních názvů se obec Trnová dělí na části: "NÁVES", "BŘEZÍK", "RYBNÍK", "VRCH", "PECALANDA", "ČÁBALKY" a "VÍSKY" - zámek a osada kolem bývalé kaolinové továrny.
Jedná se o nejstarší část obce /asi 30 chalup/, na soutoku Bělského potoka a do něho se vlévajícího místního potůčku. Hranice "Návsi" určuje cesta vedoucí kolem bývalého rybníka k transformátoru vysokého napětí, po pravé straně potoka, přes most a dále mezi dětským domovem a nezastavěným prostorem tzv. "Poustkami", přes hlavní silnici k základní a mateřské škole a k areálu TJ - Sokol. Odtud kolem budovy "nového" pohostinství na hlavní silnici a za hostincem "U Kozů"' vlevo, po obou stranách potůčku vytékajícího z jámy od jihozápadu.
Středem obce vede silnice z Plzně na Manětín a dále. Stavba úseku této komunikace z Horní Břízy do Krašovic byla zahájena 5. dubna 1900 a 14. září 1903 podalo obecní zastupitelstvo žádost k okresnímu výboru do Manětína o převzetí silnice okresem.
Na jižní straně "Návsi", před soutokem potoků stávala do roku 1919 obecní pastuška. Na uvolněném prostranství obec postavila pomník obětem v 1. světové válce, který byl odhalen 28.10.1920. Přímo u soutoku potoků před mostem zasadil Sbor dobrovolných hasičů 4. května 1919 lípu svobody, připomínající konec rakousko - uherské monarchie. Kolem pomníku padlých byl vysázen lipový park ohraničený dřevěným plotem.
Na západní straně parku stojí dominanta "Návsi"- mohutný dub, /kdy byl vysazen není známo/. Vlevo od něho je nový most přes potůček vybudovaný 10. července 1952. Za ním vpravo stávalo hasičské skladiště se zvoničkou, která byla 26.12.1905 vybavena stříkačkou a 28. ledna 1906 předána k veřejnému užívání. Vlevo od tohoto objektu, téměř uprostřed cesty stávala mohutná hrušeň, neodmyslitelná součást středu obce, která musela ustoupit rozvíjejícímu se motorismu a byla 25. září 1958 poražena.
Západním směrem vpravo při silnici ke Krašovicům stojí jeden z nejstarších domků v obci č.p. 10. Za ním bývala zemědělská usedlost č.p. 9 "U Fišerů" - zbouraná v šedesátých letech 20. století. Bývalou stodolu tohoto statku obec přestavěla na samoobsluhu s Potravinami, která zahájila prodej 24. října 1964. Na západní straně byla přistavěna a 3. ledna 1972 otevřena prodejna masa a mastných výrobků. V současné době tato prodejna slouží jako kadeřnictví /rok 2007/. Proti samoobsluze stojí dům č.p. 18, ve kterém provozoval kovářské řemeslo pan Wébr. V této kavárně se nešťastnou náhodou 4. dubna 1919 zastřelil zámečník Josef Novotný z Telče na Moravě bytem u pana Benedikta č.p. 67. Při ohřívání hlavně za účelem opravy pušky, tzv. ládovačky, aniž by se přesvědčil, že je hlaveň prázdná, vyšla rána a jmenovaný byl smrtelně zraněn. V tomto domku byla l8. prosince 1923 zřízena veřejná knihovna a knihovníkem se stal kovářský mistr pan Wébr. Později byla kovárna i knihovna zrušena a domek přestavěn.
Uprostřed "Návsi", na severní straně potůčku, l. září 1941 obec postavila obecní dům č.p. 181, do něhož byl přestěhován obecní úřad. Do tohoto dne starostové obce úřadovali ve svých soukromých místnostech. Současně do domu byla přestěhována obecní knihovna a hasičské skladiště. Uvolněné skladiště se zvoničkou využil místní ochotnický divadelní soubor pro úschovu kulis. Značně zchátralý objekt se zvoničkou byl zbourán 7. března 1951. V srpnu 1962 z přízemí budovy obecního domu a z hasičského skladiště byl zřízen poštovní úřad, v patře budovy je zařízena úřadovna obecního úřadu se zasedací místností. Do podkroví byla později vestavěna místnost, která slouží různým společenským akcím např. vítání nově narozených občánků do života, oddací síň a podobně. Za obecním domem stojí jeden z nejstarších domků č.p. 20, je udržován a slouží jako rekreační chalupa. Za ním stával dům č.p.19, který byl v polovině 20. století zbourán a na uvolněném prostranství obec vybudovala a 25. dubna 1970 slavnostně otevřela novou hasičskou zbrojnici. V budově byla zřízena místnost pro elektrický mandl a v podkroví zařízeny místnosti pro potřebu veřejné knihovny. Po zakoupení požárního auta musela být hasičská zbrojnice rozšířena, což bylo dokončeno 10. září 1986.
Za hasičskou zbrojnicí, severním směrem, stojí dům bývalého Západočeského konzumního družstva /ZKD/ č.p. 85, ve kterém v současné době /rok 2007/ sídlí prodejna "Domino" s potřebami pro domácnost. V těsném sousedství prodejny se nachází nový most přes Bělský potok uvedený do provozu 25. listopadu 1951. Za ním vpravo býval hostinec č.p.30 "U Hokrů", ve kterém firma "Eneko" vyrábí zahradní krby. Pokračujeme dále po cestě mezi tzv. "Poustkami" a dětským domovem. Tato cesta bývala do roku 1965 bez zpevněného povrchu, zarostlá vrbovím a říkalo se zde "V úvoze". V uvedeném roce obec cestu zkultivovala a kolem dětského domova byla postavena kamenná opěrná zeď. Proč se říká nezastavěnému prostoru vpravo "Poustky", dříve "Poustka"? Uvedené jméno se vyskytuje ve staré pozemkové knize již roku 1713. Toto místo bývalo před vypálením Trnové v husitských válkách zastavěné, obydlené, pak zůstalo pusté. V roce 1929 postavil na dolejší části kovář Vojtěch Kodera kovárnu č.p.132. Při kopání základů narazil na staré zdivo, což potvrzuje, že jméno pustiny "Poustka" je správné a bylo po vypálení obce nezastavěné - pusté. Přejdeme hlavní silnici a ocitneme se u dalšího mostu přes Bělský potok vybudovaného 28. října 1961 při stavbě cesty ke školám a k areálu TJ Sokol. Dříve v těchto místech býval přes potok pro povozy brod a pro pěší dřevěná' lávka. Na prostranství vpravo od mostu stával v polovině 20. století tzv. "Bufítek". Byl to krámek, ve kterém se prodávaly základní potraviny. Po 2. světové válce sloužil krátkou dobu jako klubovna skautů a junáků, po roce 1950 byl zbourán. Na potoce před mostem byla v roce 1974 zhotovena protipožární nádrž, která se neosvědčila.
Cesta za mostem vede k areálu TJ Sokol. Hřiště na kopanou bylo předáno k užívání 22. července 1956. Sportovní areál se postupně rozšiřoval o kabiny, tělocvičnu, taneční parket a výčep. Na modernizaci se neustále pokračuje. Vlevo od vchodu na fotbalové hřiště bývalo přírodní kluziště vybudované 20.12. 1963. Vlivem mírných zim a nákladné údržby postupně zaniklo.
Vpravo od areálu TJ Sokol vede cesta k základní a mateřské škole. Školy byly slavnostně otevřeny 27. srpna 1961 a 1. září téhož roku začalo vyučování. Při slavnosti k 50. výročí vzniku Československé republiky byla na nádvoří školy zasazena lípa, pojmenovaná Strom republiky.
Od škol vede cesta k "novému" pohostinství, které bylo postaveno 31. srpna 1984 a předáno Jednotě Plzeň - sever. Jako hostinec sloužilo do roku 1990. Do roku 1996 nebylo využívané, protože Jednota neměla zájem provozovat hostince a bylo obcí odkoupeno. Od roku 1998 obec objekt pronajímá např. jako archiv Ministerstvu vnitra, od roku 2007 část budovy využívá firma AD systémy. V suterénu budovy je společenská místnost sloužící pro různé soukromé akce a schůzovní činnost různých společenských organizací.
Asi 100 metrů za výše popsanou budovou se ocitneme opět na hlavní silnici. Jižním směrem stojí klenutá brána, která spojovala statky č.p. l a č.p. 21. V těsném sousedství vpravo je vidět zbytek původní úzké cesty vedoucí na "Březík", říkávalo se zde "V brance". Tato cesta bývala jedinou cestou směrem na Tatinou a Žilov. Na nádvoří č.p. 2 stojí roubené stavení, nejstarší stavba v Trnové, která je v relativně dobrém stavu. Za č.p. 2 obec vybudovala 30.10.1958 novou, širokou ulici. Vpravo od ní je autobusová zastávka, postavená 31. 8. 1968, vedle ní stojí pamětní kříž z roku 1857, nikdo neví, co měl připomínat. Odtud vede ulička k bývalým statkům č.p. 5 a 6. U hlavní silnice je hostinec č.p. 7 "U Kozů", ve kterém bývalo řeznictví. V sousedním domě, v první polovině 20. století bývalo kramářství "U Nágrů", později "U Urbanů". Nyní je zde obchod s textilem, zakázkové krejčovství a ve vedlejším domku zdravotní středisko.
Odbočíme z hlavní silnice vlevo a přímo na křižovatce po pravé straně je bývalý statek č.p. 8. "U Pašků", později "U Matasů", ve kterém sídlí firma vyrábějící plastová okna. Za statkem, kolem potůčku přijdeme ke křižovatce cest, kde stávala mohutná vrba, která bývala dlouhá léta dominantou této části a říkalo se zde "U vrby". V těchto místech, za vrbou je rokle, z níž vytéká přítok vlévající se do potůčku. Kolem vrby vedla cesta do Krašovic, nazývaná "Mrtvá cesta“. Pro tento název jsou dvě alternativy. Jedna říká, že když táhl Jan Žižka od bitvy u Nekmíře k Trnové, zůstalo na této cestě mnoho mrtvých?. Tuto událost prý připomínal pamětní kříž, který kdysi u této cesty stával /za vrbou/ ??. Podle druhé alternativy je název odvozen od pohřbů, které tudy chodily na krašovický hřbitov. V sedmdesátých létech 20. století byla cesta rozorána, stejně jako cesta vedoucí z těchto míst do Nekmíře. Po pravé straně potůčku vede ulička, pouze pro pěší, která zkracuje cestu na "Březík" a opačně.
V letech 2003 - 4 , po konečném dohotovení kanalizace, rozvodu vody, plynu a telefonní sítě je střed obce vyasfaltován obalovanou drtí, krajnice osazeny obrubníky a chodníky vydlážděny zámkovou dlažbou.
Bývalý nejstarší dům v Trnové č.p. 1. Snímek zachycuje domek těsně před jeho zbouráním. K demolici došlo po projednání s příslušnými orgány 10. září 1960.
Nejstarší dosud stojící dům v Trnové č.p. 2. Srubové stavení jehož původ sahá do začátku 17. století. Domek je v relativně dobrém stavu (2012).
Fotografie středu obce z počátku 20. století.
Vpravo část obecní pastoušky, která byla zbourána v roce 1919. Vedle pastoušky stojí dub, nynější dominanta středu obce. Vlevo od něho statek "U Fišerů" č.p. 9. Na obrázku jsou vidět vrata od dvora a přední část sýpky. Statek byl zbourán v šedesátých letech 20. století.
Uprostřed snímku jsou vidět hospodářské budovy "U Pašků", později statek "U Matasů" č.p. 8. Vlevo stojí hostinec "U Kozů" - v původním provedení. Úplně vlevo pod stromem stojí pamětní kříž z roku 1857. Fotografie byla pořízena zřejmě začátkem listopadu - na návsi leží poprašek sněhu a na stromech je ještě lupení.
Fotografie z první poloviny 20. století. Na snímku je zachycena severní část „NÁVSI“.
V okolní části je vidět starý most přes Bělský potok (nový most byl postaven v roce 1951), vpravo hostinec „U HOKRŮ“, uprostřed domek č.p. 16 a vedle něho vlevo část domku č.p. 35. Kolem těchto domků vede cesta do tak zvané „ROKLE“ a dále po schodech na část obce „VRCH“. Vlevo je vidět oplocenou část zahrady domku č.p. 15.
Vpravo na obrázku je stará hasičská zbrojnice se zvoničkou. Postavena byla roku 1905, zbourána 7.3.1954. V posledních letech sloužila jako skladiště kulis spolku místních divadelních ochotníků.
Vlevo od hasičské zbrojnice stojí bývalá dominanta trnovské návsi – stará hrušeň (v průměru měla cca. 60 cm), která stála téměř uprostřed cesty a protože překážela rozvíjejícímu se motorismu a těžké mechanizaci (kombajny, bagry apod.) byla 25.9.1958 poražena.
Přes potůček je ještě starý most, vlevo od něho domek č.p. 10. Za hasičskou zbrojnicí je vidět kousek střechy Národního výboru (Obecního úřadu).
Na fotografii z dvacátých let 20. století je zachycen pohled na část trnovské "Návsi" od západu. Vlevo je vidět část parku kolem pomníku padlých v 1. světové válce. L9py částečně zakrývají zemědělskou usedlost č.p. 1, která je spojená bránou s domkem č.p. 21.
Tentýž pohled z poloviny 20. století.
Vlevo je park s již vzrostlými lípami, vpravo je vidět sloup elektrického vedení z 30. let, pamětní kříž z roku 1857 a zděný pilíř od vrat na parcelu č.p. 3.
Silnice již má asfaltový povrch zhotovený v roce 1951.
Na fotografii je zachycena část" Návsi" a park kolem pomníku padlých v 1. světové válce v zimním období.
Uprostřed snímku stojí kovárna pana Vojtěcha Kodery, v parku jsou vysázeny lípy z dvacátých let 20. století. Na fotografii vpravo je statek č.p. 1, spojený klenutou bránou s domkem č.p. 21. Snímek byl pořízen v rozmezí let 1929 - 1933 /v roce 1929 byla postavena kovárna, rozvod el. energie po obci byl dokončen v roce 1933 - na snímku ještě není sloup el. vedení/. Maringotky pravděpodobně sloužily pro uskladnění materiálu potřebného k elektrifikaci obce.
Stodola bývalé zemědělské usedlosti č.p. 9 "U Fišerů". V roce 1964 byla přestavěna na samoobsluhu s potravinami.
Dům č.p. 20 z první poloviny 18. století je udržován a slouží jako rekreační chalupa.
Na fotografii vidíme přestavěný domek č.p. 13 (přistavěno podkroví), ve kterém bydlí rodina Šumlovova (v současnosti postavený nový RD).
Vedlejší stavení č.p. 73 a stodola byly bourány ve druhé polovině 20. století.
18. srpna 1918 se zřizuje v Trnové prodejna " Západočeského konzumního družstva v Plzni " - ZKD. Prodejna byla dočasně otevřena 6. 10. 1918 v části obce " Vrch" č.p. 16. Na fotografii je zobrazena nová prodejna č.p. 85 v části obce " Náves ", postavená kolem roku 1920.
Pamětní kříž z roku 1857 stojící u autobusové čekárny proti pomníku padlých vojínů z 1. světové války.
26. srpna 1936 dle usnesení "Československého červeného kříže" se v Trnové pořádala první "Národní pout'". V roce 1937 se konala druhá a od té doby se koná vždy poslední neděli v červnu. Snímky jsou z této doby. Houpačky na levém snímku stály u potoka před domkem č.p. 17. Fotografie vpravo byla pořízena z balkonu hostince "U Kozů".
Fotografie z 60. let 20. století je pořízena z části obce „VRCH“.
V dolní části snímku je prudký sráz zvaný „V ROKLI“. Tento úsek je nesjízdný a pro pěší jsou zde vybudované schody (na snímku nejsou vidět).
Přímo uprostřed fotografie vidíme část obce zvaná „NÁVES“. Budova uprostřed je hostinec „U KOZŮ“, vlevo Obecní úřad, pod ním domky č.p. 20 a 19. Domek č.p. 19 je již zbourán a na jeho místě stojí hasičská zbrojnice.
Vlevo nahoře se nachází část obce zvaná „BŘEZÍK“, vpravo směrem k Nekmíři je vidět „KOSTELNÍ LES“. Přes silnici - proti Obecnímu úřadu stojí domky č.p. 10, 11, 17 a další. V pravém rohu dole jsou vrata od domku č.p. 38.
Pohled na požární nádrž, z níž jsou odstraněna hradící břevna, která při zvětšeném průtoku vody zabraňovala jejímu přirozenému odtoku korytem potoka a způsobovala nežádoucí rozlévání vody po okolí. Nádrž již neslouží původnímu účelu.
Vlevo nahoře je vidět most přes Bělský potok směrem ke škole a sportovnímu areálu Sokola Trnová. Most byl vybudován 28. října 1961. Do té doby přes potok sloužila pro pěší dřevěná lávka a pro povozy brod.
Uprostřed v horní části fotografie je vidět osvětlení bývalého hřiště ledního hokeje, vybudovaného 13. června 1964. Hřiště zaniklo koncem 20. století.
Pohled na část obce zvanou "Poustky", dříve "Poustka".
Jméno pustiny "Poustka" se vyskytuje ve staré pozemkové knize již roku 1713. Toto místo bývalo před vypálením Trnové Janem Žižkou obydlené, pak zůstalo pusté. V roce 1929 postavil na dolejší části kovář Vojtěch Kodera kovárnu č.p.132. Při kopání základů narazil na staré zdivo, což potvrzuje, že jméno pustiny "Poustka" je správné a bylo po vypálení obce nezastavěné.
Uprostřed obrázku stojí dům č.p. 94, bývalé řeznictví "U Pešánů".
Vlevo je bývalý hostinec "U Hokrů" č.p. 30 a hospodářské budovy patřící k hostinci.
V pravé části za "Poustkami" stojí domky č.p. 80 a 81, patřící k části obce zvané "Vrch".
Fotografie byla pořízena kolem roku 1920.
Na fotografii je zobrazena kovárna Vojtěcha Kodery č.p. 132 , postavená v roce 1929.
Na fotografii je vidět zbytek původní úzké cesty vedoucí z "Návsi" na "Březík". Říkalo se zde "V Brance". V současné době /2009/ je cesta zarostlá a nedělá dobrý dojem.
Přímo u cesty vlevo, která vede z hlavní silnice po bývalé hrázi rybníka k transformátoru, postavila mládež 24.4.1989 pamětní kámen ke 40. výročí založení PO SSM Trnová.
nahoru
Tak se nazývá část obce ležící jihozápadním směrem od „Návsi“. Název je zřejmě odvozen od březového háje, který se v tomto prostoru kdysi nacházel. Ze středu obce, mezi kamennými zdmi statků č.p. 2 a 31, vedla na "Březík" tzv. "Brankou" úzká cesta, která byla do oblouku a vozkové si museli předem zjistit zda někdo nejede proti. Za "Brankou" cesta pokračovala k poslednímu domku č.p. 179, kde se rozdvojovala. Přímo vedla do Tatiné, vlevo kolem lesa nazývaného"Bouchalka" do Žilova. Na začátku tohoto lesa je jáma, které se říká"V Peklích ". Těžil se zde pískovcový kámen na stavbu domků a ohrad některých usedlostí. Název "V peklích" snad připomíná těžkou práci při dobývání kamene. Po levé straně cesty, mezi lesem a Žilovem, stával statek nazývaný též "Bouchalka", /dříve Otročkovice nebo Ostražkovice/. Zbytky tohoto statku a cestu vedoucí přímo z Trnové do Tatiné JZD /Jednotné zemědělské družstvo/ Žilov v 70. letech 20. století rozoralo a u výše zmíněného lesa byla do Tatiné zhotovena nová odbočka. Touto cestou /asi 300m/ dojdeme k místu, kde stojí pamětní kříž /nikdo jíž neví jakou událost měl připomínat/ a říká se zde "U křížku". Je zde nejvýše položené místo u Trnové z jižní strany - 441 metrů nad mořem.
V roce 1958 byla vybudována nová cesta z "Návsi" na "Březík", přes parcelu kde stával dům č.p. 3 pana Vojtěcha Brandtlíka, který v něm provozoval truhlářství. Objekt v 30. letech 20. století vyhořel. Na stejné parcele stával srub, bývalá sýpka /špýchar/, jedna z nejstarších staveb v obci, zbouraná při stavbě rodinného domku č.p. 255.
Průjezd "Brankou"je z jižní strany zastavěn, směrem od "Návsi" zarůstá křovím a nedělá dobrý dojem. Proti domku č.p. 44, přes cestu, stávala obecní studna - zlikvidována byla v 30. letech 20. století. V neobydleném místě, ve svahu, uprostřed této části obce bývala jáma, kterou občané postupně zavezli odpadním materiálem a po úpravě terénu byl prostor odprodán v 80. letech 20. století zájemcům na výstavbu garáží. Výše uvedená komunikace po kompletním zhotovení kanalizace, rozvodu vody, plynu a telefonní sítě byla v roce 2007 vyasfaltována obalovanou drtí a osazena obrubníky.
V této části obce nejsou žádné obchody.
Truhlářství pana Vojtěcha Brandtlíka č.p. 3. Toto truhlářství vyhořelo 19.5.1931.
Na snímku v zástěře mistr truhlářský Vojtěch Brandtlík, vlevo jeho žena, vpravo pan Hák s manželkou, vlevo dole učeň František Brandtlík, vpravo učeň Dobrý. Na tříkolce Ladislav Brandtlík a úplně vpravo pan Rudolf Zelenka.
Část obce "Březík", vlevo č.p. 106 (Staněk) a původní č.p.119 (Rot), uprostřed č.p. 75 a vpravo č.p. 44 se stodolou, na jejímž místě dnes stojí č.p. 279. Fotografie byla pořízena kolem roku 1930.
Srub na parcele č. 3 z 18. století sloužil jako sýpka (špýchar). Ve druhé polovině 20. století byl zbourán, aby ustoupil nové zástavbě. Nyní zde stojí rodinný dům č.p. 255.
Pohled na část obce "Ves" a "Březík" z "Vrchu".
Březík" v současnosti - 05/2012. Uprostřed snímku, mezi domy č.p. 22 a č.p. 89 již chybí zbouraný dům č.p. 91 (u Karlovců).
Poslední dům č.p. 179 v části obce "Březík" před rozcestím do Tatiné (vlevo) a do Žilova. Cestu do Tatiné JZD Žilov v 70. letech 20. století rozoralo a před lesem zvaným "Bouchalka" byla do Tatiné zhotovena nová odbočka.Nad domkem je vidět polesí zvané "Cikánka
nahoru
Část obce severozápadně od "Návsi", mezi silnicí do Krašovic a cestou ke starému mlýnci se nazývá "Rybník“, "Na rybníce", "Na rybníku". Proč, když zde žádná vodní plocha není?
Jeden rybník, přímo za „Návsí“ byl z hygienických důvodů 25.7.1960 zrušen /lidem prý vadilo kuňkání žab a komáři/. V uvedeném roce začaly práce na odvodnění a postupném zavážení rybníka. Původně zde měl být vysazen park, což se zdařilo jen částečně. V současné době se zde nachází dětské hřiště a hřiště na odbíjenou. 0d roku 2006 se v tomto prostoru koná veřejné cvičení Sborů dobrovolných hasičů.
Druhý rybník, podle ústního podání pana Václava Týra, prý býval mezi jejich domkem č.p.122 a domkem pana Václava Paška č.p.257. Otec pana Týra odklízel se statkářem Fišerem, který měl v těchto místech pole, hráz bývalého rybníka. Při stavbě domku č.p.257 bylo vybagrováno mlýnské kolo a odkryto sklepení. Zřejmě zde stával mlýn. Pan Karel Fišer při stavbě skleníku narazil na uspořádanou plochu potočních kamenů, pravděpodobně výpusť z rybníka. Podle vyprávění babičky pana Fišera v těchto místech stával mlýn již v 15. století a byl vypálen v husitských válkách.
Jdeme-li po hlavní silnici směrem na Krašovice, za bývalým statkem č.p. 8 "U Pašků", později "U Matasů", vlevo se nachází obecní studánka, jejíž voda obsahuje jod a je prospěšná lidem s nemocnou štítnou žlázou. V roce 1977 si někteří občané bydlící v okolí, zřídili z této studánky vodovod.
Asi 100 metrů odtud, na konci vesnice vpravo, je křižovatka hlavní silnice a cesty vedoucí zpět do středu obce, kde se říká "U Šraněk". Proč? Když se projektovala železnice z Horní Břízy na Manětín, jedna alternativa vedla přes Trnovou a v těchto místech měly být železniční závory.
Po 150ti metrech od rozcestí, směrem ke Krašovicům, severním směrem od potoka ke starému mlýnci, se říkávalo "Na Americe", protože tráva na lukách v těchto místech se sklízela několikrát do roka. Při silnici vpravo, bývalo v polovině 20. století velké zahradnictví pana Wohlmuta a o kousek dále přijdeme na křižovatku s tzv."Novou silnicí", která spojuje hlavní silnici s cestou od krašovické pily a mlýna. Při cestě k Trnové vlevo se nachází polesí "Cikánka". Jméno je odvozeno od hajného, který se jmenoval Cigán. Vpravo při cestě stojí starý mlýnec /popis viz. Kieswettrův mlýn/. Dále dojdeme k tak zvanému "Novému lesíku". Tento název připomíná statek /dvůr/, který zde kdysi stával a je vyznačen na mapě důlních měr z roku 1872 s názvem "Na Noweych dvořích". Před zánikem dvora zde bydlela rodina hajného Bernáška, kterého prý zastřelili pytláci. Po levé straně cesty k Trnové se nachází pískovcový masiv, ve kterém byla koncem 2. světové války vyražena chodba, která měla sloužit jako úkryt před leteckými nálety a bombardováním. Přejdeme betonový můstek přes Bělský potok zhotoven 30.10.1932 a dojdeme k transformátoru, u kterého končí část obce zvaná "Rybník". Nejsou zde žádné obchody.
Bývalý rybník o rozloze cca 1,5 ha se nacházel na západní straně "Návsi". Na základě stížností obyvatel bydlících v sousedství, že rybník je zanesen bahnem, zarostlý křovinami, je semeništěm much a kuňkání žab znepříjemňuje život některým lidem, se MNV (Místní národní výbor) rozhodl, že rybník bude zavezen, upraven a na části jeho bývalé plochy bude zřízena požární nádrž. Odvodnění a úpravy byly zahájeny v červenci roku 1960. Rybník byl postupně zavážen různým odpadovým materiálem, plocha byla odvodněna, vysušena, zplanýrována, oseta travou a osázena jehličnatými stromy. Od zřízení požární nádrže bylo upuštěno. Celé dílo bylo dokončeno v květnu 1977.
Pohled na část bývalého rybníka s "čapem" od jihozápadu.
Pohled na rybník z 30. let 20. století ze silnice od Krašovic, vlevo rodinný dům č.p. 105.
Pánové Kašpar a Nejdl provádí výkop pro položení kameninových rour na odvodnění bývalého rybníka.
Na domku č.p. 105 je připevněna oválná informační cedule s nápisem OBEC TRNOVÁ.
Před domkem stojí sestry Anna Fenclová a Milady Fenclová. Anna zemřela ve věku 96 let (1882 - 1978), Milada ve věku 99 let (1888 - 1987).
Pohled z jižní strany (ze silnice na Krašovice) na vypuštěný rybník.
Tato část obce se nachází severovýchodním směrem od "Návsi" na návrší, kde je nejvýše položené místo v naší obci. Je ohraničena zástavbou po levé straně cesty vedoucí od mostu z "Návsi", přes Bělský potok ke hřbitovu.
Úseku cesty mezi domky č.p. 15, 16, 35, 38 se říká "V rokli". Tato cesta je pro motoristy nesjízdná, pro chodce zde v roce 1935 byly zhotoveny betonové schody, končící u obecní studny, vyhloubené počátkem 20. století. Cesta pokračuje k lesu a dále ke Kaznějovu. Po pravé straně býval třešňový sad, který ustoupil nové zástavbě a cca po 150 metrech dojdeme k nejvyššímu místu naší obce - 447 m nad mořem, říká se zde "U Petra". Kdysi zde na borovici byl upevněn obrázek sv. Petra. V tomto prostoru vybudovali naši předkové ve dvacátých letech 20. století hřiště, které využívali ke cvičení hasiči, členové DTJ /Dělnická tělocvičná jednota/ a od roku 1929 zde hráli kopanou členové SK /Sportovní klub/. Za hřištěm vpravo býval stěnový kamenolom, kde se kámen těžil ručně do roku 1940.
Tato část obce prošla koncem 20. a začátkem 21. století velkou zástavbou. Postupně byl rodinnými domky zastavěn celý třešňový sad. Na bývalém hřišti vybudoval místní podnikatel pan Robert Janský v letech 1991 - 1992 halu č.p. 288, ve které se svou firmou ROKKET-SERVIS provozoval různou podnikatelskou činnost. V roce 199 objekt odkoupila italská firma BOHEMIA-DREAMS, a vyráběla v něm zdravotní matrace. Od roku 2007 je tato firma ve vlastnictví českých podnikatelů. Pod hřištěm si pan R. Janský v roce 1993 postavil rodinné sídlo č.p. 290, které později /1996/ odkoupila obec Trnová a pronajímala jej zájemcům k provozování různých podnikatelských aktivit. V letech 2005 - 2006 zde lékařská společnost LONGEVITA SENIO s.r.o. zřídila péči pro seniory zaměřenou na rehabilitaci pohybového ústrojí. V roce 2007 se obec rozhodla tento objekt odprodat prostřednictvím realitní kanceláře PUBEC s.r.o. Pan R. Janský si postavil v roce 2000 v bývalém kamenolomu nový rodinný dům č.p. 300. Cestou kolem tohoto domu dojdeme na křižovatku, kde stávala mohutná hrušeň, podle které se tomuto místu říkávalo "U hrušky". Odtud vedou cesty k místnímu hřbitovu, k zámku a do středu obce. Výstavba hřbitova byla dokončena 17. února 1935 a v témž roce byly na prostranství před vchodem vysázeny lípy. Studna na hřbitově byla zhotovena roku 1951, hloubka studny je 36 metrů. Po vybudování rozvodu vody v obci /1995 - 2000/ je hřbitov zásoben vodou z obecního vodovodu. Mezi hřbitovem a zámkem stávala cihelna, která byla v provozu ještě před druhou světovou válkou, pak byla zrušena a trnovští myslivci v tomto místě postavili chatu. V sedmdesátých letech 20. století byla chata zlikvidována a prostor Jednotné zemědělské družstvo rozoralo.
Od hřbitova jižním směrem se naskýtá překrásný výhled na rybník s mlýnem, les zvaný "Bouchalka", vrch Krkavec s televizním vysílačem, zříceninu hradu Radyně a za dobré dohlednosti je vidět i Šumava.
Skupina obyvatel, převážně žen a dětí, z části obce "Vrch". Snímek byl pořízen kolem roku 1955 u obecní studny.
1 - Jaroslav Hynek, 2 - Antonín Toncar, 3 - Libuše Macháčková (Hynková), 4 - Jana Bušková (Campaniny), 5 - Vojáčková, 6 - Jiří Macháček, 7 - Vlasta Petříkvá, 8 - Zdena Čásová, 9 - Zdena Čásová, 10 - Kateřina Kliková, 11 - Vlasta Petrlíková, 12 - Jaroslav Kráčina, 13 - Božena Šejnová, 14 - Anna Toncarová, 15 - Jaroslava Toncarová, 16 - Jaroslav Toncar, 17 - Václav Kraus, 18 - Blažena Kráčinová, 19 - Blažena Kráčinová, 20 - Václav Čása, 21 - Ladislav Šuchman, 22 - Dana Brandtlíková (Popová), 23 - Miluše Týrová (Bílková), 24 - Jaroslav Kráčina
Dům č.p. 16 v části obce "Vrch". V tomto domku provozoval od roku 1913 hodinářskou živnost pan František Kraus. V polovině 20. století byl krámek předělán na byt.
Fotografie z 50. let 20. století je pořízena z cesty vedoucí od Žilova. V levé části snímku je vidět část obce "Vrch", v pravé polovině část obce zvaná "Pecalanda". Nahoře vlevo pod lesem vede cesta k nejvyššímu bodu naší obce (450 m), kde se říká „U PETRA“. Od cesty doprava je vidět staré fotbalové hřiště (prosvítající pásek mezi stromy) a těsně vedle vpravo kamenolom. Směrem dolů od kamenolomu zřetelně vidíme třešňový sad, ve kterém, zadíváme-li se pozorně, rozeznáme dvě nad sebou stojící drůbežárny místního JZD. Uprostřed snímku se nachází nový areál Sokola Trnová postavený v roce 1956 (fotbalové hřiště, tělocvična, byt správce a šatny).
Pohled ze současnosti (2008) z přibližně stejných míst ...
Stavení č.p. 15 ze začátku 18. století. Domek je opraven a využíván jako rekreační chalupa.
nahoru
Je to nejmladší a největší část obce po pravé straně cesty kolem Dětského domova ke hřbitovu a po obou stranách silnice k Horní Bříze. Název je odvozen od kolomazné pece, která stávala v blízkosti rodinného domku pana Jiřího Janouškovce č.p.74 a provozoval ji cca před 150ti lety pan Wenzel. Dosud se zde říká "U Pecálů". Majitel domku při stavbě skleníku odkryl část dna pece s výtokovou stružkou se zbytkem ztvrdlého dehtu.
Výše zmíněný Dětský domov, postavený v roce 1951 spadá pod Plzeňský kraj, původně měl sloužit jako jesle a školka pro trnovské děti, nyní jsou zde umístěny děti o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat. Toto zařízení se díky četným sponzorům řadí k nejlepším v naší republice. V roce 2005 byla cesta kolem Dětského domova vyasfaltována a osazena obrubníky. Následující rok je stejným způsobem dokončena cesta ke hřbitovu. Po pravé straně této komunikace, před křižovatkou ke hřbitovu, je v roce 1995 při budování obecního vodovodu postavena hydroforová stanice /vodárna/ na vyrovnání tlakového pásma ve vodovodní síti v části obce "Vrch".
Po levé straně silnice směrem na Horní Břízu přijdeme k prodejně potravin uvedené do provozu 8.12.1973. Týž den prodejnu převzalo do vlastnictví spotřební družstvo Jednota Plzeň-sever,které uhradilo Místnímu národnímu výboru plnou hodnotu stavby. Po pravé straně silnice se nachází autobusová zastávka zhotovená 1.11.1970. Kousek odtud vlevo od rodinného domku č.p.202 stojí další prodejna potravin a pneuservis v soukromém vlastnictví pana Františka Šuchmana. Proti pneuservisu přes silnici uvedla obec do provozu v roce 1998 vlastní biologickou kompaktní čističku odpadních vod, bezobslužnou, řízenou počítačem, na kterou je napojena i sousední obec Krašovice. K tomuto objektu byl v témž roce postaven most přes Bělský potok. Za čističkou jižním směrem Myslivecké sdružení v roce 1998 zhotovilo sportovní střelnici. Na konci obce, před křižovatkou k zámku postavil místní podnikatel pan Robert Janský výrobní a montážní halu spojenou s moderním stravovacím zařízením - restaurací "U Špalíka". Za restaurací na silnici k Horní Bříze bývala nebezpečná zátočina, kterou ONV Plzeň - sever Odbor dopravy v roce 1992 napřímil, postavil nový most a odbočku k rybníku. Rybník má několik názvů a to: Labutí, Hamr, Vísecký, Trnovský. Je to největší rybník v bývalém Manětínském okresu o rozloze 15ha, některé prameny udávají 12,5ha. Rybník slouží jako zásobárna vody pro hornobřízský kaolinový závod kam je voda dopravována čerpací stanicí postavené v roce 1955 na východní straně rybníka pod hrází. Nad tímto rybníkem směrem k Trnové býval ještě jeden větší rybník, který sahal až do prostoru "nového pohostinství". Hráz tohoto rybníka se nacházela přímo v místě čističky odpadních vod, směrem k lesu "Bouchalka", V 70. letech 20. století byla rozebrána a prostor zplanýrován. Oba rybníky jsou zakresleny na mapě plaského panství z roku 1720.
Na fotografii z dvacátých let 20. století je zachycen začátek obce zvaný "Pecalanda". Vlevo stojí bývalý statek pana Šedivého č.p. 77, vpravo směrem k Horní Bříze jsou domy č.p. 67, 68 a 69. Silnici z levé strany přetíná cesta vedoucí kolem "Poustek" k potoku, přes který bývala dřevěná lávka a vedle ní brod pro povozy.
Výstavba prodejny potravin v části obce "Pecalanda". Stavba byla zahájena v srpnu 1972 občanskou svépomocí v tzv. akci "Z". Otevření prodejny se uskutečnilo 8.12.1973 a týž den ji převzalo do vlastnictví spotřební družstvo Jednota Plzeň - sever, které uhradilo plnou hodnotu stavby.
Fotografie z 50. let 20. století jsou pořízeny z cesty vedoucí od Žilova. V levé části prvního snímku je vidět i část obce "Vrch", v pravé polovině část obce zvaná "Pecalanda". Nahoře vlevo pod lesem vede cesta k nejvyššímu bodu naší obce (450 m), kde se říká „U PETRA“. Od cesty doprava je vidět staré fotbalové hřiště (prosvítající pásek mezi stromy) a těsně vedle vpravo kamenolom. Směrem dolů od kamenolomu zřetelně vidíme třešňový sad, ve kterém, zadíváme-li se pozorně, rozeznáme dvě nad sebou stojící drůbežárny místního JZD. Uprostřed snímku se nachází nový areál Sokola Trnová postavený v roce 1956 (fotbalové hřiště, tělocvična, byt správce a šatny).
Objekt bývalé drůbežárny na konci obce, před křižovatkou k zámku.
Výstavba restaurace "U Špalíka" spojená s výrobní a montážní halou (pravá část - nyní přestavěna na bytové jednotky).
V roce 1998 uvedla obec do provozu vlastní biologickou kompaktní čističku odpadních vod, bezobslužnou, řízenou počítačem, na kterou je napojena i sousední obec Krašovice. K tomuto objektu byl v témže roce postaven most přes Bělský potok.
Osada je součástí obce Trnová. Nalézá se v bývalé průmyslové lokalitě víseckého panství po levé straně bělského potoka mezi Trnovou a Horní Břízou.
V 19. století a v první polovině 20. století se zde dolovalo černé uhlí a žáruvzdorná hlína, která se přidávala do keramických výrobků. Haldy hlušiny zarostlé stromy se v uvedené lokalitě zachovaly a připomínají bývalou důlní činnost.
V současné době (rok 2005) zde stojí pět rodinných domků (z toho jeden dvojdomek) č.p.72, 137, 138, 154, 155, 246 a jedna chata.
Severovýchodním směrem se nachází polesí zvané "Praha", na jehož západní straně bývalo sedm sádkových rybníčků. V současné době je voda pouze v pěti. Západním směrem se nalézá rybník o rozloze 12ti hektarů (někde se uvádí 15ha). Je to největší rybník bývalého manětínského soudního okresu, který má několik názvů - Labutí, Hamr, Vísecký a Trnovský. Severním směrem je bývalý vísecký statek se zámečkem, který v současné době vlastní manželé Dajbychovi.
Jak vznikl název Čábalky ?
Roku 1558 majitel Horní Břízy Florián Gryspek z Gryspachu nechal vypracovat soupis svých držav, který známe pod názvem "Kaceřovský urbář", kde je uvedeno: "U vsi Hořejšího Březí (Horní Břízy) jest potok, který začíná u louky Čabelíkovské pode vsí Trnovou a jde až pod jez mlynáře Dubskýho....". Zmínka o tom, že říčka Bělá začíná pod Trnovou je myšlena tak, že v těchto místech začínalo kaceřovské panství a odtud byla měřena. Z uvedeného zápisu je zřejmé, že pod trnovským rybníkem vlastnil louku pan Čábelík (Čábel, Čábal) - jména osob i obcí se v té době často překrucovala.
V urbáři nekmířského panství z roku 1670 jsou uváděni držitelé dvorů v Žilově mezi nimiž se vyskytuje jméno Václav Čábal, držitel jednoho a půl dvora. Z toho plyne že rod Čábalů mohl žít v Žilově již v roce 1558, uvedená louka byla jejich majetkem a podle ní se v těchto místech říkalo "Na Čábalkách".
V roce 1950 podle pokynů Jednotného národního výboru v Plzni měly být provedeny změny nevhodných pojmenování obcí, jejich částí a dalších míst, jejichž jména jsou nečeská, nevhodně znějící, nebo připomínající osoby různě zkompromitované a podobně. Po projednání v radě MNV 20. prosince 1950 byla naše osada Čábalky přejmenovaná na osadu "Podlesí". Nový název se neujal a jméno Čábalky, jehož historie je stará téměř 500 let přetrvalo do 21. století.
Použitá literatura:
- Robert Trnka - Hornobřízko: skrývaná krása, utajená minulost
- Jan a Josef Bayerlovi - Minulostí Žilova a okolí
- Trnovská kronika
Skupina horníků z dolu Pokrok
Práce na napřímení nebezpečné zátočiny před "Čábalkami", výstavba mostu a příjezdové silnice k Víseckému rybníku. Provoz na novém úseku silnice byl zahájen v roce 1191 - 1992, dokončovací práce ještě pokračovaly. Vlevo vodárna - přečerpávací stanice vody z rybníka do hornobřízského kaolinového závodu, vpravo objekt bývalé drůbežárny.
Elektrifikace části obce "Čábalky".
nahoru
Historik Václav Kočka uvádí , že v místech dnešní osady Vísky stála původně tvrz a ves Ježlový. Jan. a Josef Bayerlovi ze Žilova píší, aniž by uváděli důkaz, že stávala severně ad zámku Vísky. Přesná poloha vsi a tvrze je zatím neznámá. Poprvé se připomíná roku 1386, kdy je zmiňován Jetřich z Ježlového z rodu pánů z Gutštejna.
Tvrz je písemně doložena roku 1586 a to již jako pustá. Někteří historici uvádějí zmínku z druhé poloviny 13. století kdy byl jmenován Dluhomil z Jezvového vrchu /jezev = staročesky drak/, do souvislosti se zaniklou vsí Ježlový ...?
Ves i tvrz byla za husitských válek v roce 1419 úplně zničena a už nebyla obnovena. Když pustinu získal František Šteinbach, majitel Krašovic, postavil zde v létech 1680 - 1690 poplužní dvůr, kravín, ovčín a myslivnu. Nové osadě bylo dáno jméno Víska. Takto je uváděno ještě v první polovině 20. století na katastrální mapě, později zdomácnělo jméno Vísky. Roku 1713 náleželo ke dvoru Vísky 254 strychy polí /72,5 ha/, luk na 23 vozů sena, 14 vozů otavy a 271 strychy lesa /77,5 ha/. Farář Bělský dostával z ovčína 1 jehně.
V roce 1804 koupil statek Krašovice, tedy i Vísky Josef Raab, který si zde nechal postavit jednoduchý pozdně barokní zámeček. Je to jednoposchoďová budova obdélníkového půdorysu s devíti okenními římsami. Nad hlavním průčelím je věž se zvonovou mansardovou střechou, pod ní portik nesoucí balkon s balustrovým zábradlím. Fasáda je jednoduchá, členěná patrovou a parapetní římsou a okna stíní rovné nadokenní římsy. Jen nad balkónovým oknem je střed římsy trojúhelníkovitě nadzdvižen. Zadní průčelí má nad středním rizalitem trojúhelníkovitý štít. Na východní straně bylo později k zámku přistavěno obytné křídlo s hospodářskými budovami, na západní straně menší obytný přístavek. Před zámkem byl postaven hospodářský dvůr, jehož budovy tvořily tři křídla a uzavíraly celý objekt do čtverce. Před vchodem do zámku stála barokní polygonální kaplička u vchodu zdobená volutovými křídly.
V roce 1833 měly Vísky sedm popisných čísel a to: dvůr, ovčín s obytným stavením, myslivnu, cihelnu, vodní hamr /kovárna na vodní pohon/ a dva obytné domy. Ke statku patřil též 12-ti hektarový rybník, zvaný Hamr a mlýn.
Po smrti Josefa Raaba hospodařil na velkostatku syn Antonín a po něm jeho dcera Marie, která se provdala za svobodného pána Pidolla z Anintenbachu. Paní zvaná lidem "Pidolka" hospodářství nerozuměla a její muž - husarský důstojník o ně nedbal. Velkostatek se začal zadlužovat a rychle upadal.
Roku 1874 dochází k oddělení krašovického a víseckého dvora a oba jsou zapsány samostatně v zemských deskách.
V roce 1877 je zavedena panem Dullichem, hlavním věřitelem majitelů, sekvestrace na statky v Krašovicích a Vískách. Sekvestraci převzal pan Isidor Schmiedel, velkoobchodník z Prahy a na oba dvory uvalil exekuční dražbu, při níž 9.11.1879 sám podal nejvyšší sumu za Krašovice 41.000 a za Vísky 90.000 zlatých.
Za tento podhodnocený odhad se stal držitelem značného majetku, jehož cena neobyčejně vzrostla když na pozemcích víseckého dvora byla objevena ložiska jakostního kaolinu a černého uhlí. Baronka M. Pidolli v roce 1880 zakládá na pozemku víseckého panství /1km od zámku/ kaolínovou továrnu v naději na záchranu velkostatku před finančním úpadkem. Tomu stejně neunikla, byla ze statku vypuzena a odkázána na veřejnou dobročinnost.
V roce 1895 předal panství Isidor Schmiedel synovi Maxmiliánovi, který se více zajímal o zavedený průmysl kaolinový a o těžbu uhlí. Následkem nedokonalé správy se dostal krašovický statek do neúnosného stavu. V roce 1923 byl ze strany Pozemkového úřadu zaveden nad statky v Krašovicích a Vískách nucený dozor, čímž se stav těchto dvorů opět zlepšuje.
Uhlí se těží na pozemcích víseckého dvora ve dvou dolech. V dole "Nanebevstoupení Páně" se v roce 1920 vytěžilo 5024 centů uhlí. V říjnu téhož roku je těžba ukončena a důl zrušen. V druhém dole "Pokrok" bylo v létech 1920 - 1929 vytěženo 214461 centů uhlí. V březnu 1929 je těžba zastavena a důl zrušen.Uhlí se těžilo primitivně pomocí krumpáčů, vrtáků, věder a rumpálů.
Technologie zpracování kaolinu ve Vísecké továrně byla zhruba následující: po vytěžení se vypíral v karbech, do nichž se voda čerpala ručně šesti pumpami. Kaolínový kal se pak vypouštěl na pekáče, kde se sušil odpařováním. Topilo se pod ně uhlím z vlastního dolu na katastru Víseckého panství. Do hornobřízské železniční stanice se výrobky přepravovaly koňskými potahy. V roce 1890 pak firma s názvem Caolin Schlemmwerk Wiskau zaměstnávala 78 dělníků. Vísecká továrna přežila první světovou válku a vzdorovala i tvrdému konkurenčnímu tlaku sousedního akciového podniku Západočeské v Horní Bříze, které dokonce v roce 1918 nabízejí M. Schmiedlovi aby jim přenechával část své těžby uhlí a jako kompenzaci nabízejí, že mu dovolí skladovat písek na svých pozemcích. V roce 1925 pak kaolínka ve Vískách a Metternichova kaznějovská kaolinka jsou jedinými, které stojí mimo kaolinový kartel.
Dne 27. prosince 1927 zemřel majitel kaolinové továrny a velkostatku Vísky Maxmilián Schmiedel. Zemřel v Tyrolích ve městě Meranu. Na vlastní přání byl převezen a pohřben na krašovickém hřbitově v lednu 1928 do hrobky zesnulé paní Hanzové, manželky řídícího učitele, která byla exhumována a převezena na hřbitov ve Šťáhlavech. Pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí, zvláště dělnických rodin. Zemřelý ve své továrně na Vískách zaměstnával lidi i v době, kdy se v sousedních továrnách propouštělo pro nedostatečný odbyt kaolinu. Na Vískách se pracovalo do zásoby a vytěžený kaolin se později podnikavému zaměstnavateli podařilo výhodně zpeněžit. Rakev se zemřelým byla 3 dny vystavena v krašovickém kostele a nepřetržitě se u ní střídala stráž, kterou tvořili zaměstnanci kaolinky. Se zesnulým se rozloučil učitel Gruber, který ocenil plodný život zemřelého.
Úmrtím Maxmiliána Schmiedla zakrátko nastaly zcela jiné poměry. Dědici jeho ohromného bohatství sestávající se z dvora víseckého a krašovického, z kaolinové továrny na Vískách, dvoru v Chanovicích, několika domů v Praze a velkého nemovitého majetku v cizině byli ustanoveni synovci Maxmiliána Schmiedla - František, Ferdinand a Jiří Goldeggavé - Lindenburgové, synové baronky Anny Goldeggové - Lindenburgové, sestry M. Schmiedla na panství chanovickém. František zůstal v Chanovicích u Horažďovic, Ferdinand a Jiří se přestěhovali na Vísky, s velkým nákladem opravili zámek a v obci Tmavá obdrželi domovské právo. V létě roku 1928 prodali dvůr Krašovice Václavu a Markétě Fajfrovým ze Smedčic u Chrástu, kteří se do Krašovic ihned nastěhovali.
Bratři Goldeggové neměli zájem pokračovat ve šlépějích svého strýce a celkem rádi pronajali kaolínku Západočeské kaolinové společnosti. Stalo se tak prozatím na 3 roky za roční nájemné 200 000 Kč a k tomu jednorázově 150.000 korun za přenechání kutacího práva.
Mnoho lidí přišlo o práci, protože ve vísecké kaolince se přestalo pracovat a tovární zařízení se rozebralo. Kolem kaolinové továrny během aktivní činnosti vznikla osada cca 20-ti rodinných domků - zaměstnanců kaolinky.
Továrna na zpracování kaolinu ve Vískách samostatně vyráběla plných 48 let a to zásluhou aktivního vedení a dobrým surovinovým zázemím, které jiné podniky neměly a byly relativně brzo pohlceny Západočeskými.
Tato společnost 1.3.1930 definitivě zakoupila víseckou kaolinku s přilehlými pozemky o rozloze 80 hektarů od bratří Goldeggů za 8 600 000 korun v hotovosti. Bratři se stali členy správní rady a bylo jim ponecháno 1 000 kusů akcií /v té době měla jedna akcie hodnotu kolem 2000 korun/. Tímto prodejem se vyhnuli krizovým létům, která postihla Západočeské kaolinové závody ve třicátých letech. Jiří Goldegg obhospodařuje půdu patřící ke statku Vísky a Ferdinand se stará o lesní hospodářství.
1. září 1939 Němci napadli Polsko a začala 2. světová válka. Ferdinand GoIdegg odchází na německou frontu, Jiří zůstává na velkostatku Vísky. Podle vyprávění starších občanů Jiří Goldegg pomáhal během války trnovským občanům, zejména malorolníkům, za které odevzdával předepsané dávky obilí.
Začátkem května roku 1945 se stále více projevuje blížící se konec války a počátek revoluce s cílem svrhnout kapitalistický režim.
V Trnové se 5. května 1945 ustavuje revoluční Národní výbor, předsedou byl zvolen Hubert Boudný. Nově zvolený NV určil velitele "Národní stráže" v Trnové. Byli to Rudolf Zelenka - učitel v Horní Bříze a Jaroslav Lávička - profesor učící v Plzni. Místní národní výbor 6. května 1945 nechal zatknout pana Beringera - zástupce okresního starosty města Plzně, Jiřího Goldegga - velkostatkáře z Vísek, pana Puchmana - nájemce víseckého m1ýna, Květoslava Dolejše - dělníka z Trnové, pana Šnajdera - mlynáře z Nevřeně. Jmenovaní byli obviněni ze spolupráce s Němci a odvezeni do Kaznějova k výslechu. Podle vyprávění některých pamětníků byl Jiří Goldegg před zatčením zapřažen rozvášněnými revolucionáři do vozu a nucen pomocí hole objíždět zámecké nádvoří.
Po zatčení Jiřího Goldegga obsadila národní stráž zámek Vísky. Veškerý majetek movitý i nemovitý byl Národním výborem zajištěn, manželky a děti Jiřího a jeho bratra Ferdinanda byly v zámku střeženy. Do zámku došla zpráva, že Ferdinand padl jako příslušník německé armády ve válce a František Goldegg, který vlastnil dvůr Chanovice, Slatinu, Újezd a Novou Ves byl v revolučních dnech zastřelen na zámku v Chanovicích místními obyvateli.
V odpoledních hodinách projely Trnovou dva americké tanky a několik automobilů. Po krátké přestávce odjely k Manětínu. 7. května 1945 přišlo do Trnové ruské vojsko, vojáci byli ubytováni v zámku Vísky. 8. května nechal Národní výbor zatknout několik osob pro podezření, že byli členy protistátní organizace "Vlajka". Byli vyslechnuti a pro nedostatek důkazů propuštěni na svobodu. Tyto osoby se neobešly bez bití a nadávek shromážděného davu lidí.
Jiřímu Goldeggovi po skončení vyšetřování a propuštění z vazby byl umožněn odchod do Rakouska, jeho manželka a švagrová, obě Češky s dětmi zůstávají v ČSR.
Na základě dekretu prezidenta republiky z 21. června 1945 o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, a zrádců, dochází k parcelaci místního velkostatku ve Vískách. K rozdělení půdy mezi zájemce došlo 28.6.1945. Byla ustanovena komise, která zkorigovala požadavky zájemců a sestavila definitivní seznam. Celkem bylo rozparcelováno 115 hektarů orné půdy, luk a pastvin,1esy dosud patřící k velkostatku o rozloze 174 hektarů se staly státním majetkem. Znárodněny byly 8. ledna 1946 i s hájovnou z roku 1893, v níž byl hajným Václav Koutenský.
Na veřejné schůzi Místního národního výboru v Trnové konané dne 27. května 1948 bylo projednáno a schváleno převzetí víseckého zámku do správy obce Trnová. Předseda MNV František Široký oznámil, že vše projednal v Praze na úřadě Národního pozemkového fondu, kde mu byly sděleny podmínky převzetí tohoto rozsáhlého stavebního objektu. Po rozsáhlé diskusi bylo schváleno všemi přítomnými, že v zámku obec zřídí obecnou školu pro trnovské děti. K tomuto úmyslu nedošlo a obec začala uvažovat o výstavbě nové školy uprostřed obce.
Založením Jednotného zemědělského družstva /JZD/, 23. srpna 1952 dochází ve dvoře na Vískách k opravě kravína, do kterého 3. listopadu 1952 členové JZD ustájili celkem 47 dojnic. O opravu ostatních hospodářských budov se nikdo nestará. Kůlny a stodoly chátrají a rychle se rozpadávají. Stejný osud potkal i kapličku před zámkem.
Usnesením Jednotného národního výboru v Plzni ze dne 25.září 1953 bylo rozhodnuto, že v hlavní budově zámku bude zřízen záchytný ústav pro děti vyžadující zvláštní péči. Bylo uskutečněno několik ozdravných letních pobytů dětí z Liblína.
Počátkem šedesátých let minulého století je obytná zámecká budova užívána Okresním ústavem národního zdraví /OÚNZ/ a Městským ústavem národního zdraví /MúNZ/ jako skladiště sanitárního materiálu. V zámku bylo uskladněno veškeré zdravotnické zařízení pro jednu polní nemocnici. Byl zde zřízen též sklad civilní obrany /CO/ a požární techniky. V objektu zámku v té době bydlelo několik rodin. V roce 1984 je sklad OÚNZ přestěhován do Dolní Bělé. Ostatní skladovaný materiál je ze zámku postupně v letech 1989-1992 odstěhován.
(Vypsáno z trnovské kroniky)
Pohled na zámek z jihovýchodní strany - zima.
Pohled na zámek z jihovýchodní strany - jaro.
Na fotografiích je vidět hlavní zámecká budova s kapličkou a část hospodářských budov z roku 1945. Všechny objekty jsou po celkové opravě zámku, která byla provedena ve třicátých letech 20. století. Ve spodní části pod kapličkou je zahradnictví, za hlavní budovou je vidět zámecký park.
Lajnování tenisového kurtu - baron Jiří Goldegg s manželkou.
Jiří Goldegg se svým automobilem před zámkem v Chanovicích.
Hlavní zámecká budova, vlevo se zbořeništěm bývalé kapličky.
Stáje.
Hromada cihel a trámů je zbytek z původní kapličky.
Zchátralé hospodářské budovy.
V roce 1995 od obce Trnová odkoupil zchátralý objekt zámku podnikatel pan Petr Dajbych, který objekt opravil včetně hospodářských budov a parku. Severním směrem přistavěl jízdárnu a na jihovýchodní straně vybudoval parkur.
Mimořádný dík všech trnovských občanů patří panu Dajbychovi, který zámek i okolí zvelebil tak, že je chloubou celé obce. Máme radost z toho, že zámek a okolí mají původní podobu a majitel se o to vzorně stará.
Příjezdová cesta k zámku od hlavní silnice.
Vjezd na nádvoří zámku.
Hlavní zámecká budova.
Pohled na zámek z parku.
Nová kaplička.
nahoru
V popise z roku 1623 se uvádí, že pode vsí Trnovou je mlýn o jednom kole. Ze mlýna se dává ročně 24 strychy vejmelného a za vykrmení dvou dvou vepřů 12 kop. Do rybníka nade mlýnem se sází 30 kop plodu kaprů.
Rybník má několik názvů: Labutí, Hamr, Vísecký a Trnovský. Rozloha rybníka je15 ha /některé zdroje uvádí 12 ha/ a býval nevětší v Manětínském okrese.
Vody rybníka se užívalo k pohonu mlýna pomocí jednoho mlýnského kola na svrchní vodu. Mlýn měl dvě složení - špičák a hořejší. Vodní kolo mělo průměr 4,49 metru, šířku mezi věnci 1,1 m, délku vantrok 14, 05 m, šířku 1,2 m a hloubku 0,87 m. Na počátku vantrok bylo stavidlo, na konci stavítko zakrývající průtokový otvor v bednění umístěný při dně. Celková délka splavových vantrok se stavidly byla 5,72m, šířka 3,52 m, a hloubka 0,55 m. Podle paragrafu 23 vodního zákona bylo ve mlýně 17.září 1895 provedeno nivelační vyměření a usazen normální cejch.
Ve mlýně se mlelo ještě ve 2. světové válce. V revolučních dnech 6. května 1945 byli zatčeni J. Puchman - nájemce mlýna a mlynář Šnajder z Nevřeně. Byli obviněni ze spolupráce s Němci a odvezeni do Kaznějova k výslechu.
Celý mlýn měl původně č.p. 33 /menší budova vlevo/, kterou užívá pan Klik Miroslav a jeho sestra, větší budova obdržela č.p. 291 a je ve vlastnictví Stanislava Vodičky, jeho bratra Vladimíra a jejich manželek Jarmily a Dany.
Vísecký mlýn
nahoru
Labutí, Vísecký, Hamr, Trnovský - to všechno jsou pojmenování na turistických a jiných mapách pro jeden a tentýž rybník mezi lesem zvaným "Bouchalka" a silnicí z Trnové do Horní Břízy v údolí bělského potoka, který rybník napájí svými vodami. Všechna pojmenování rybníku mají nebo měla své opodstatnění. U rybníka stával hamr /kovárna na vodní pohon/, kdysi zde hnízdily labutě, patřil k víseckému panství a nachází se na konci Trnové směrem k Horní Bříze. Býval to největší rybník v dřívějším Manětínském okresu / některé zdroje uvádějí 15 ha, některé 12 ha /. Je zdrojem užitkové vody pro kaolinový závod v Horní Bříze, je rájem rybářů, rekreantů a milovníků pobytu v přírodě. V okolí vznikly chatové osady - pod hrází a v přilehlém lese "Bouchalka".
Návštěvníci využívají spojů ČSAD nebo vlakem do železniční zastávky v Horní Bříze. Pro motoristy je zde možnost parkování.
Likvidace hráze původního rybníka.
Vísecký rybník.
Vísecký rybník - bouda.
Stará lávka přes bělský potok.
Pohled od lesa na obec.
Výlov
Pohled z pláže na "Bouchalku" a Vísecký mlýn.
Obec Trnová patřila od prvopočátku ke krašovickému statku a do Krašovic spadala i farností. Trnovští občané byli pohřbíváni na krašovický hřbitov.
19. dubna 1933 se Obecní zastupitelstvo Trnová rozhodlo, že si obec postaví svůj vlastní hřbitov.
Návrh na stavbu podrobně zpracoval člen obecní rady Václav Dlouhý, plán a rozpočet vyhotovil František Gruber z Dolní Bělé. Stavba byla zadána Františku Neubauerovi z Třemošné za cenu 31 717,-Kč. 6. dubna 1934 okresní úřad schválil stavební místo a stavba byla zahájena. Ještě téhož roku byla dokončena. 14. ledna 1935 okresní úřad vydal povolení k pohřbívání a v tomtéž roce byly vysázeny před vchodem na hřbitov lípy.
Zastavěná plocha hřbitova je 2470 metrů čtverečných.
Na stavbě byli zaměstnáni řemeslníci a dělníci výhradně z naší obce.
První pohřeb se konal 17. února 1935, pohřbena byla Anna Koudelová, narozená roku 1875, která zemřela ve věku 60 let. Hrob se nacházel před zdí přímo proti vchodu na hřbitov.
V roce 1951 byla zhotovena studna, která pro nedostatek vody byla několikrát prohlubována až do hloubky 36m.
V roce 2000 je v Trnové dokončen obecní vodovod, na který je hřbitov napojen.
Způsoby pohřbívání
Nejstarším způsobem pohřbívání je spalování. První urny s popelem tělesných pozůstatků pocházejí z doby 3000 let před naším letopočtem. V Evropě se spalování uplatnilo o 1000 až 1500 let později a stalo se jedinou formou pohřbu. Tento způsob pohřbívání zakázalo křesťanství, potlačovalo totiž víru ve zmrtvýchvstání /spalování zakázal v roce 789 dekret Karla Velikého/.
S postupem rozvoje městského způsobu života /soustřeďování obyvatel do měst - urbanizace/,
ubývala místa pro hřbitovy, a tak se v 19. století začalo s průmyslovým zpopelňováním /církev změnila postoj ke kremacím/. V Čechách byl pohřeb žehem schválen v roce 1919, první krematorium vzniklo v roce 1921 v Praze. V dnešní době je z katolického pohledu kremace varianta rovnocenná pohřbu do země.
V současné době /rok 2011/ je Česká republika na druhém místě ve světě v počtu kremací. Přibližně 76 % zemřelých je zpopelněno, jen ve 24 procentech se koná pohřeb do země. Kremace převládají, ale dělají se i s obřadem.
Způsoby pohřbívání:
Kremace bez obřadu - zpopelnění bez provedení smutečního obřadu.
Kremace s obřadem - rozloučení se zesnulým v obřadní síni krematoria a následné zpopelnění.
Pohřeb - ceremoniál, který zahrnuje oznámení úmrtí zvonem nebo jinými médi, rozloučení se zesnulým u rakve v kostele /nemusí být, smuteční průvod na hřbitov a rozloučení nad hrobem s proslovy.
Lidé více volí možnost kremace, ve městech je to až 90 %.
Pohřby do země jsou praktikovány téměř už jen na vesnicích.
Smuteční průvod prochází Návsí, vlevo pomník obětem v 1. světové válce, v pozadí klenutá brána, která spojovala statky č.p. 1 a č.p. 21
J.Z.
